Problémem třídit odrůdy jabloní do skupin podle jejich příbuznosti nebo podobnosti v některých znacích se již zabývala celá řada autorů.
Prvním komplexním klasifikačním systémem byla DIEL-LUCASOVA soustava jablek, vypracovaná v roce 1852 (LUCAS-OBERDIECK 1875, LUCAS 1877, BURKET 1882, BOČEK 1953). Vychází z popisů některých znaků plodů a zařazuje odrůdy do skupin. Tyto skupiny nebyly však zcela přesně definovány. DIEL-LUCASŮV umělý klasifikační systém z praktického hlediska nevyhovoval, a proto se také nikdy ve větším měřítku neuplatnil.
Odlišný systém navrhl HOGG (1844), který rozdělil jabloně na letní, podzimní a zimní a vypracoval klíč, zahrnující řadu plodových znaků, včetně znaků vnitřních, což mělo ulehčit určování odrůd. Pro zaznamenání těchto znaků měly stačit dva plody, u kterých se provedl podélný a příčný řez.
HEDRICK (1925) rozděloval odrůdy jablek na tři třídy: sladké, kyselé a kraby (crab-apples; tj. hybridy botanických druhů s kulturními odrůdami). Každou třídu dělil na tři sekce podle doby zrání (rané, středně pozdní, pozdní) a podle barvy slupky na zelené, žluté, červené atd. Systém byl málo přehledný a z toho důvodu nebyl pozdějšími pomology přijat.
V r. 1920 vytvořil BUNYARD prozatímní klasifikaci, ve které rozděluje plody především podle tvaru, barvy a doby zrání. Tento systém přijal a zdokonalil TAYLOR (1946).
PAŠKEVIČ (1933) se pokusil vytvořit pomologický klíč asi pro 150 odrůd jablek, založený na hodnocení řady vnějších a vnitřních plodových znaků. Základním kritériem byla barva plodů, což však nebylo vzhledem k její proměnlivosti nejvhodnější.
Ve Francii navrhl souhrnnou klasifikaci jablek HOULBERT (1737). Rozdělil odrůdy podle žebernatosti kališní jamky do dvou širokých skupin, a to na renety a kalvity. Každá skupina byla dále dělena na podskupiny se zploštělými, kulovitými nebo podlouhlými plody a dále podle toho, v které části má plod největší průměr. Pro každou z těchto podskupin autor vypracoval zvláštní klíč, který byl založen na hodnocení celé řady dalších znaků, z nichž barva plodů byla uvedena na prvním místě.
HALL a CRANE (1933) tvrdí, že žádný klasifikační systém nemá vzhledem k proměnlivosti znaků praktický význam. Rovněž HOULBERT (1937) zdůrazňuje, že je velmi obtížné zařazovat odrůdy do určitých skupin pro značnou proměnlivost znaků.
Ve francouzské pomologii Le francais (1947) byla použita u cidrových jablek (tj. odrůd používaných k výrobě přírodního jablečného vína) klasifikace, v níž byly jednotlivé skupiny, charakterizované tvarem, barvou, chutí plodu a určitými znaky stromu, zaznamenány číselně. Této práce využívá VERCIER (1948), který hodnotí znaky pomocí čísel odvozených od slovních popisů nebo nákresů daných znaků a již se pokouší zařazovat odrůdy do skupin.
DOMMERQUES a kol. (1955) provedli podrobná studia u 500 cidrových odrůd jablek a pro jejich popis vybrali několik kvalitativních znaků. Jednotlivé znaky hodnotili pomocí čísel a současně u nich uváděli stupeň jejich proměnlivosti. Vytvářeli číselné vzorce pro každou odrůdu. Pro určování odrůd navrhli systém děrných štítků, čímž lze vždy nalézt odrůdy s určitými znaky. Na rozdíl od starých klasifikačních systémů je možné začít při identifikaci odrůd od kteréhokoliv zakódovaného znaku.
V posledních letech byly navrženy metody číselného kódování odrůdových znaků (SOKAL a SNEATH 1963, HEYWOOD a MCNEILL 1964), které by mohly rovněž u jabloní nahradit dosavadní metody subjektivního určování odrůd. Z těchto číselných kódů mohou být pomocí elektronkových počítačů prováděny výpočty podobností mezi odrůdami, avšak i zde zůstává nevyřešen problém proměnlivosti znaků. Tyto metody jsou stále ve stadiu vývoje a jejich použití vzhledem ke značným problémům klasifikace znaků je třeba ještě zdokonalit.
Zjišťování znaků sort a jejich určování je podle KRÜMMELA a kol.(1956) ztíženo tím, že četné znaky jsou značně proměnlivé v závislosti na stanovištních podmínkách, podnoži, stáří stromů, ošetřování, počasí apod. a že mnohé sorty jsou si v řadě znaků velmi podobné, popř. variabilita je tak značná, že za určitých okolností jedna sorta je od druhé nerozeznatelná.
Rovněž podle REJMANA-ZALIWSKÉHO a kol. (1956) jsou veškeré znaky jabloní proměnlivé, a proto nelze považovat termíny vyjadřující určitý znak za zvlášť přesné; mají spíše vyjadřovat průměrnou hodnotu daného znaku.
LOWEL a kol. (1957) se domnívají, že některé odrůdy mohou být v určitých znacích proměnlivější. Navrhují uvádět průměrnou nebo nejčastěji se vyskytující hodnotu znaku z většího počtu měření a vedle toho i stupeň proměnlivosti.
GOODING (1966) uvádí, že určování odrůd je dosud v podstatě založena na praktických zkušenostech pomologů. Je však nutné, aby veškeré informace o odrůdách byly hodnoceny co nejobjektivněji. Znaky, které mohou být hodnoceny jen subjektivně, ať již z hlediska malé odlišnosti nebo nějaké zvláštnosti, mají význam značně omezený. Domnívá se, že je nutné zjistit stabilitu všech známých znaků a vybrat pro hodnocení odrůd znaky taxonomicky stálé, které jsou nejméně ovlivňovány podmínkami prostředí. Vzájemné překrývání odrůdových znaků v mezích proměnlivosti často uvádí do rozpaků pomology a ti se potom raději vzdávají jakékoliv klasifikace a uchylují se k obsáhlým slovním popisům.
LOEWEL a kol. (1957) předpokládají, že existuje řada korelací mezi plodovými znaky odrůd a znaky jejich vegetativních orgánů, které by se daly s úspěchem využít při selekci nových odrůd. Naše navrhovaná klasifikace by mohla některé tyto zákonitosti zjistit, budou-li znaky klasifikovány u velkého počtu odrůd.
Moderní pomologie musí především hodnotit odrůdy z hlediska jejich pěstitelského a šlechtitelského využití. Vypracovaný klasifikační systém (VONDRÁČEK, BLAŽEK 1969) je navržen pro děrnoštítkovou techniku a samočinné počítače. Má umožnit registraci nejdůležitějších znaků a vlastností a vytvořit předpoklady pro výpočty složitějších vztahů mezi nimi. S touto prací se výzkum jabloní teprve začíná zabžývat. Výsledky získané tímto hodnocením nemohly být ještě zařazeny do této publikace.