Požadavky jabloní na prostředí

Jabloně jsou u nás nejrozšířenějším ovocným druhem. Nejlépe se jim daří v půdách dostatečně hlubokých, hlinitých, písčitohlinitých a jílovitohlinitých, dostatečně vlhkých. Hladina podzemní vody musí být v lehčích půdách nejvýše 80 cm pod povrchem, v těžších půdách hlouběji (asi 150 cm). V půdách lehkých a písčitých, špatně hnojených, s nedostatkem vláhy jabloně špatně rostou a málo plodí, v půdách těžkých a kyselých s vysokou hladinou podzemní vody trpí náchylné odrůdy rakovinou.

Jabloně nekoření příliš hluboko, a proto nevyžadují tak hluboké půdy jako hrušně. Jsou však většinou velmi náročné na úrodné, dostatečně vlhké, nikoliv však příliš mokré půdy. Pro slaběji rostoucí podnože (zákrsky) mohou mít dokonce půdu mělkou, avšak velmi úrodnou, humózní dobře hnojenou. Pro lehké, dostatečně vlhké půdy se doporučuje podnož M IV, pro půdy hlinité i těžší M II a M I. Podnož M IX je vhodná pouze pro velmi dobré, vydatně hnojené půdy a nejmenší tvary.

Jabloně lze u nás pěstovat jak v Polabí a v teplých oblastech jihomoravských a jihoslovenských, tak i v chladnějších oblastech podhorských.

V teplých oblastech se jabloně velmi dobře daří, mají-li dostatek vláhy. Protože obvykle v těchto oblastech bývá srážek nedostatek, vyžadují zde hojnou podzemní vláhu, popřípadě závlahu.

Hlavní tradiční oblasti pro pěstování jabloní jsou však u nás v podhůří.

Z pěstitelského hlediska mají oblasti teplé i oblasti podhorské určité přednosti i nedostatky.

V teplých polohách je větší výskyt škůdců a chorob, především padlí jabloňového (Podosphaera leucotricha), takže ochrana je zde náročná. Ale i v chladnějších, vlhčích oblastech je ochrana nákladná, zejména boj proti strupovitosti (Venturia inaequalis). Z toho vyplývá, že pro sušší oblasti by se měly volit odrůdy rezistentnější proti padlí, pro vlhké oblasti zase odrůdy odolnější proti strupovitosti.

Také z hlediska obchodního mají tyto velmi odlišné oblasti své přednosti, ale i stinné stránky.

V teplých oblastech jsou obvykle plody lépe vyvinuty a vybarveny, jsou cukernatější, ale také dříve dozrávají a jsou proto méně trvanlivé než v polohách chladnějších. To znamená, že se zde raně zimní jablka stávají podzimními. Naopak v chladnějších oblastech lze prodloužit u podzimních odrůd trvanlivost až do zimy, což má značný praktický význam. Není ovšem možné pěstovat stejné odrůdy v teplých a chladnějších oblastech. Některé odrůdy mají totiž skutečně vyšší nároky na teplotu, jako např. odrůda Golden Delicious, která v chladnějších létech ve vyšších polohách nezíská svou vynikající aromatickou chuť.

Hlavními oblastmi pěstování jsou u nás chráněná podhůří, kde jsou přírodní podmínky pro pěstování většiny odrůd nejpříznivější. Koncentrovat jabloně do nejteplejších oblastí nebo do vyšších poloh by nebylo ani z národohospodářského hlediska správné.

Území republiky bylo rozděleno podle přirozených přírodních podmínek podle vhodnosti k pěstování jabloní do čtyř zón (KOHOUT, VONDRÁČEK, MALÍK 1957):

I. zóna má optimální přírodní podmínky pro pěstování jabloní. Zahrnuje území s nadmořskou výškou 200 – 350 m, s průměrnou roční teplotou nad 7,5 °C a s ročním úhrnem srážek 550 – 800 mm (výjimečně od 500 mm na výborných půdách). Půdy jsou v této zóně hlinité, jílovitohlinité, středně těžké i těžší. Zahrnuje výrobní subtyp řepařsko-ječný, řepařsko-pšeničný, kukuřično-ječný, kukuřično-pšeničný. V I. zóně jsou nejlepší polohy chráněné na mírných svazích. Mrazové kotliny a půdy s vyšší hladinou podzemní vody jsou nevhodné. Tato zóna má nejlepší podmínky pro zakládání souvislých intenzívních výsadeb nízkokmenů, především zákrsků a palmet (pásových výsadeb a ovocných stěn). Počítá se zde také s uplatněním nejvyšší mechanizace.
II. zóna má přírodní podmínky poněkud horší než I. zóna. Zahrnuje území od 200 do 500 m nadmořské výšky, s průměrnou roční teplotou nad 7 °C a s ročním úhrnem srážek 500 – 800 mm. V této zóně jsou všechny půdy kromě jílovitých, nepropustných, štěrkovitých, kamenitých a bezhumózních písků. Vedle výrobních typů a subtypů, které jsou v I. zóně, zahrnuje II. zóna ještě typy a subtypy: bramborářsko-ječný, bramborářsko-pšeničný, výjimečně i řepařsko-žitný. V této zóně lze zakládat rovněž intenzívní výsadby nízkokmenů.
III. zóna má již přírodní podmínky horší. Zahrnuje jednak polohy vyšší, drsnější, větrné, jednak nížiny a polohy ohrožené mrazy, rozkládající se v nadmořské výšce do 600 m (výjimečně do 700 m), s průměrnou roční teplotou nad 6 °C a s ročním úhrnem srážek do 800 mm. V této zóně jsou půdy horší kvality (kromě vyzných jílů a sterilních písků). Zahrnuje typy a subtypy jako v II. zóně a ještě se zde vyskytují subtypy bramborářsko-ovesný a kukuřično-žitný. V této zóně je nutné pečlivě volit sortiment a vyvarovat se náročných odrůd. Počítá se zde s produkcí pouze pro vlastní spotřebu.
IV. zóna zahrnuje území, v nichž prakticky nelze jabloně pěstovat. Jde buď o polohy vysoké, výrobního typu horského hospodářství (s nadmořskou výškou nad 600 až 700 m), s průměrnou roční teplotou nižší než 6 °C, s velmi mělkými půdami, nebo naopak o polohy nízké, údolní, mrazové, s vysokou hladinou podzemní vody. V této zóně se vyskytují jabloně jen ojediněle.

V popisu odrůd jsou u každé odrůdy uvedeny zóny pro ni nejvhodnější.

Velmi dobré přírodní podmínky pro pěstování jabloní v Čechách zvláště v Českém středohoří, na svazích podél Polabí, v podhůří Krušných hor, Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor, na Moravě na svazích podél Hornomoravského a částečně Dolnomoravského úvalu, na úpatí Jeseníků, Oderských vrchů, Beskyd, Chřibů, Drahanské vysočiny i Českomoravské vrchoviny, na Slovensku na svazích lemujících Podunajskou a Východoslovenskou nížinu, na úpatí Karpat a Slovenského rudohoří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *