Výhony

Výhony (letorosty)* jsou jednoleté přírůstky. Tento pojem se obvykle nevztahuje na přírůstky na plodonosném obrostu (VÁVRA 1955). PAŠKEVIČ (1933) rozeznává větve růstové a plodné. Rozvětvení posledního řádu nazývá větvemi plodnými.

Rozeznáváme:

1. terminální výhony, tj. prodlužující výhony z vrcholového (terminálního) pupenu;

2. konkurenční výhony, vyrůstající z druhého nebo z třetího listového pupenu od vrcholu;

3. obrost, kratší výhony bez květních pupenů – např. posilující obrost (garnitura) na kmíncích v ovocných školkách);

4. vlky, rostoucí svisle ze spících nebo adventivních pupenů, zpravidla po zmlazení nebo po poškození vyšší části koruny. Jejich nadměrné bujení může mít i jiné příčiny (proliferace, poranění apod.)

Někdy vyrůstají z letorostů ještě v téže vegetaci nové výhony. U planých jabloní se vyskytují i trny, tzv. kolce; u nich se nevyvinul terminální pupen a trny jsou zakončeny úzkou špičkou.

 


* V době vegetace označujeme jednoleté přírůstky jako letorosty. V době vegetačního klidu mluvíme o jednoletých výhonech. U letorostů rozeznáváme očka, na výhonech mluvíme jich o pupenech


 

U výhonů bývá hodnocena síla, délka, barva, ochmýření, odstín plstnatosti, lesk, tvar průřezu, hladkost, zakřivení, délka internodií, patka (poměr její šířky k výhonu, tvar, oblouk, střední žebro), lenticely (jejich hustota, počet, velikost, zřetelnost, tvar a barva).

Mezi nejdůležitější znaky výhonů patří podle VENJAMINOVA (1953) a VÁVRY (1955) jejich barva, tvar a velikost lenticel (průduchů), ochmýření a délka internodií. REJMAN-ZALIWSKI a kol. (1956) doporučují hodnotit u výhonů především jejich tloušťku, barvu, charakter lenticel (tečkovitost). PAŠKEVIČ (1933) pokládá za nejcharakterističtější znak barvu výhonů.

VAN MONS (1765 – 1842; in LOEWEL a kol. 1957) podle znaků výhonů doporučoval provádět časnou selekci hybridů. O rané plodnosti svědčí podle tohoto šlechtitele např. hladká nebo málo lesklá kůra, kolénkovité prohnutí u oček, krátká internodia a přilehlá a kulatá očka.

Hodnocení lesku, průřezu, hladkosti výhonu, patek pupenů a barvy lenticel nepokládáme za významné, neboť jejich hodnocení je značně subjektivní. Délku výhonů klasifikujeme při hodnocení intenzity růstu. Výhony hodnotíme za vegetačního klidu. Pro hodnocení vybíráme nejméně 10 výhonů rostoucích pokud možno ve svislé poloze.

1. Tloušťka (síla) výhonů. Tloušťka výhonů se hodnotí na jednoletých prodlužujících výhonech ve vzdálenosti 30 cm od vrcholku mezi dvěma pupeny. Na základě průměru (z 10 výhonů) rozlišujeme výhony: 1. slabé (pod 4 mm), 2. střední (4,0 – 5,5 mm), 3. silné (5,5 – 7,0 mm), 4. velmi silné (nad 7 mm).

Slabé výhony má např. Jonathan a Coxova reneta, silné výhony jsou u Sudetské renety, Ananasovy renety a Parmény zlaté.

2. Barva výhonů. Barva letorostů je značně proměnlivá. Na okrajích koruny, na osvětlené části je barva tmavší, na zastíněné spodní části je odstín světlejší. Také na vlhčích polohách je odstín světlejší než v polohách sušších.

Barva jednoletých výhonů se posuzuje ve vegetačním klidu ihned po navlhčení, aby nebyla ovlivněna voskovým povlakem, působícím dojmem stříbřitosti. Přihlíží se k převládajícímu zbarvení. Hodnotí se zvlášť barva nejtemnější a nejsvětlejší. U výhonů se vyskytují tyto odstíny barev (v závorce uvádíme čísla barev podle KRÜMELA (1956): 1. žlutohnědá (52a), 2. slabě kalně žlutavě hnědá (54c), 3. jasně až kalně olivově hnědá (43a, 43c), 4. slabě (kalně) zelenavě hnědá (44c), 5. jasně až kalně zelenavě hnědá (45a, 45c), 6. jasně až kalně hnědá (55a, 55c), 7. kalně červeno- až červenavě hnědá (40c, 41c), 8. jasně až kalně slabě fialově hnědá (56a, 56c), 9. kalně fialově hnědá (57c).

Velmi tmavou kalně fialově hnědou barvu má např. Starkrimson Delicious, jasně až kalně olivově hnědé zbarvení je u Průsvitného žlutého a Landsberské renety.

3. Voskový povlak na výhonech působí dojmem stříbřitosti. Někteří autoři (např. PAŠKEVIČ 1933, VÁVRA 1955, KOHOUT 1960a, 1960b) jej hodnotí při hodnocení barvy, popř. při hodnocení odstínu plstnatosti. Rozlišujeme povlak: 1. zdánlivě (makroskopicky) chybí, 2. pokrývá do 1/3 plochy výhonu, 3. pokrývá 1/3 – 2/3 plochy výhonu, 4. téměř souvislý, pokrývá nad 2/3 plochy výhonu, takže vlastní barva výhonu je téměř neznatelná (matný výhon).

4. Ochmýření výhonů. Podle intenzity rozlišujeme ochmýření: 1. zdánlivě chybí, 2. slabé v horní části výhonu, 3. slabé v horní části výhonu a u pupenů, 4. střední v horní části výhonu, 5. střední v horní části výhonu a u pupenů, 6. silné.

5. Zakřivení (prohnutí) výhonů. Prohnutí prodlužujících výhonů posuzujeme v horní části koruny. Výhony mohou být prohnuté dolů nebo nahoru, popř. mohou být rovné.

6. Kolénkovitost (prohnutí výhonu v místě očka) rozlišujeme: 1. slabou, 2. střední, 3. silnou.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *