U korun se nejčastěji sleduje jejich tvar, hustota a charakter větvení (VENJAMINOV 1953, VÁVRA 1955). KRÜMMEL a kol. (1956) uvádějí, že typickou přirozenou korunu lze nalézt jen u neřezaných volně rostoucích stromů.Nicméně je však nutno popisovat i koruny ošetřované.
MIRCEA (1960) uvádí, že každá odrůda má ve stavbě koruny své zvláštnosti. Mezi nejdůležitější znaky koruny zařazuje úhel a charakter větvení, velikost zóny spících pupenů, pevnost kostry a tvar koruny. Jejich znalost považuje za nutnou z hlediska správné techniky řezu. Podle výše uvedených charakteristik rozděluje autor odrůdy do tří základních skupin:
I. Odrůdy s korunou štíhlou – malá schopnost větvení, silná kostra, dlouhá zóna spících pupenů a malé úhly větvení (Kandil Sinap, Stayman Red).
II. Odrůdy s korunou širokou – velká nebo střední schopnost větvení, kostra poměrně slabá, krátká nebo středně dlouhá zóna spících pupenů a velký úhel větvení (Hammersteinovo, Grávštýnské).
III. Zahrnuje všechny odrůdy s vlastnostmi přechodnými a s vlastnostmi, které nelze zařadit do prvních dvou skupin.
Úhel větvení (rozvětvování). Pojmem úhel větvení rozumíme úhel, pod kterým vyrůstají základní větve z kmene nebo větve dalšího řádu. Úhel větvení ovlivňuje habitus koruny. Při velkém úhlu větvení světlo proniká do středu korun.
Při studiu úhlu větvení MIRCEA (1960) zjistil řadu vztahů, např. čím je intenzita růstu větší, tím je úhel větvení menší. Úhel větvení se zmenšuje pozvolna od báze k vrcholu.
Podle SCHANDERA (1958) je úhel sevřený postranními výhony s hlavní osou u očkovanců v 1. roce odrůdově typický; např. u odrůdy James Grieve bývá tento úhel pravý (asi 90°), u odrůdy Golden Delicious ostrý (menší než 45°).
Úhel větvení měříme před nástupem plodnosti; měříme odklon hlavních větví od prodlužujícího kmene a zjišťujeme průměr. Sledované stromky nesmí být ovlivněny tvarovacím řezem, který by výrazněji ovlivnil odklon větví. Rozlišujeme úhel větvení: 1. velmi malý (do 30°, např. Klafterbrunské,Kandil Sinap), 2. malý (30 – 45° – Přeloučský šišák, Scarlet Staymared), 3. střední (45 – 60° – Bancroft), 4. velký (60 – 80° – Košíkové, Kučerovo, Signe Tillisch), 5. velmi velký (nad 80°).
Tvar koruny je dán obrysem koruny, tj. čárou, která spojuje konce větví od základu až k vrcholu koruny. Tento znak hodnotí při popisu odrůd téměř všichni pomologové. REJMAN – ZALIWSKI a kol. (1956) se však domnívají, že s ohledem na tvarování korun nemá v současné době tento znak zvláštní význam. VENJAMINOV (1953) uvádí, že tvar koruny je ovlivňován zeměpisnou šířkou oblasti, ve které strom roste. Obecně platí, že habitus stromů je charakterističtější, když stromy silněji rostou a mohou se volněji rozvinout, tj. v klimaticky příznivých stanovištích, v dobrých půdních podmínkách, na bujných podnožích a v dostatečném řídkém sponu. Zvláště typické jsou koruny vysokokmenů a polokmenů. Tvar koruny nelze posuzovat u stromů rostoucích na podnožích silně redukujících růst, zvláště když jsou silně řezány. Podle VÁVRY (1955) existují odrůdy, které vytvářejí již od mládí rozložité koruny (Kardinál žíhaný) a naopak odrůdy, mající korunu v mládí vzpřímenou a teprve později se postupně rozkládající (Strýmka). Stromy mají nejtypičtější koruny ve věku 12 – 25 let (VENJAMINOV 1953, REJMAN – ZALIWSKI a kol. 1956).
Pro systematické srovnání korun jsou vhodné neolistěné stromy středního věku, ještě podstatněji neovlivněné plodností. Růst terminálního výhonu ovlivňuje tvar koruny. U odrůd s vyšší korunou se terminální výhon dlouho podržuje svou dominaci a roste vzhůru. Naopak u korun plošších terminální výhon brzy končí svůj růst, větví se a později se málo liší od větví postranních (PAŠKEVIČ 1933, VENJAMINOV 1953, LESJUK 1965). Na habitus koruny má také vliv postavení vedoucích větví a kostra koruny. KRÜMMEL a kol. (1956) rozlišují větve velmi převislé, převislé, přibližně vodorovné, šikmo vzpřímené a strmě (příkře) vzpřímené.
PAŠKEVIČ (1933) uvádí, že do určité míry může být tvar koruny stromu objektivně zjišťován měřením úhlů odklonu hlavních větví a jejich délky. Je nutné však zdůraznit, že spodní větve jsou více odkloněny než větve horní. Je-li úhel odklonu velmi ostrý (15 – 20°), jde o korunu úzce pyramidální; poněkud menší úhel než 45° charakterizuje obvykle korunu oválnou nebo vejčitou; úhel kolem 60° odpovídá koruně kulovité (jestliže jsou ovšem vrchní větve kratší a spodní rostou pod ostřejším úhlem, jde o korunu široce pyramidální, a opačně, jsou-li vyšší větve dlouhé, má koruna tvar cylindrický) a je-li tento úhel velký a blíží se 90°, je koruna plochá. V případě, že větve vyrůstají pod různými úhly, vytvářejí korunu nepravidelnou (PAŠKEVIČ 1933, VENJAMINOV 1953). TAYLOR (1946) se však domnívá, že zkušený pomolog je schopen rozeznat odrůdu jen podle celkového dojmu, kterým na něj koruna působí. V těchto případech však někdy i při velmi podrobném studiu není možno nalézt znaky, kterými se jejich koruny navzájem odlišují.
Tvar koruny hodnotíme u volných, kmenných tvarů až po 20 létech. Rozlišujeme korunu: 1. úzce kuželovitou (topolovitou, např. Kandil Sinap), 2. obráceně kuželovitou (Parména zlatá, Vilémovo), 3. kuželovitě kulovitou (vejčitou), 4. kuželovitou (Strýmka), 5. vysoce kulovitou (Krasokvět žlutý, Holovouské malinové), 6. kulovitou (Boikovo,McIntosh), 7. zploštěle kulovitou (Boskoopské, Blenheimská reneta), 8. kulovitě a zploštěle kulovitě převislou (Malinovské hornokrajské), 9. smuteční (Elise Rathke).
Hustota koruny. Podle REJMANA – ZALIWSKÉHO a kol. (1956) závisí hustota koruny na charakteru větvení odrůdy, na kvalitě plodonosného obrostu a na úhlu, pod kterým vyrůstají větve z kmene. Hustota korun bývá silně ovlivněna řezem. Tento znak je nutno posuzovat v zimě, neboť v létě jsou často koruny zdánlivě hustší spíše vlivem velmi dobrého olistění než vlivem silného rozvětvování.
Většina autorů hustotu korun hodnotí. V naší práci vyjadřujeme hustotu koruny stupněm rozvětvování a obrůstání.