Schopnost rozvětvování a odrůstání

Charakter a schopnost rozvětvování jsou z hlediska hospodářského považovány za velmi důležité odrůdově charakteristické znaky (VENJAMINOV 1953, VÁVRA 1955, REJMAN – ZALIWSKI a kol. 1956, STRAKA 1962, LESJUK 1965). Očkovanci některých odrůd vytvářejí již v prvním roce postranní výhony (SCHANDER 1958). Stupeň tohoto větvení bývá vždy větší, jsou-li použity bujnější podnože. Rozvětvování, stejně jako hustota korun, je silně ovlivňováno řezem. Ohýbáním lze silně zvýšit schopnost větvení odrůd. Po ohnutí se vytváří bohatý plodonosný obrost a počet spících pupenů zůstává u většiny odrůd nepatrný. Znalost přirozeného sklonu odrůd k rozvětvování umožňuje metodický řez a tvarování korun. Při tvarování korun je důležitá délka zóny se spícími pupeny. Jestliže je tato zóna příliš dlouhá, větve vyholují. LESJUK (1965) rozlišuje podle zóny spících pupenů tři skupiny odrůd: 1. odrůdy s krátkou zónou spících pupenů (průměrná délka 5 – 7 cm); 2. odrůdy se středně dlouhou zónou spících pupenů (7 – 15 cm); 3. odrůdy s dlouhou zónou spících pupenů (nad15 cm).
MIRCEA (1960) uvádí, že mezi velikostí zóny spících pupenů a schopností rozvětvování existuje negativní vztah. Přesto však někdy existují i pozitivní vztahy; např. u Hammersteinova je zóna spících pupenů dlouhá a schopnost rozvětvování silná (případy odrůd s bujným růstem) nebo zóna spících pupenů je krátká a schopnost rozvětvování je malá.
Kapacitu větvení (schopnost přirozené tvorby delších postranních výhonů) lze podle MIRCEA (1960) stanovit na základě počtu a rozměru větví ročního přírůstku. Za tímto účelem rozeznává větve krátké s délkou do 12 – 15 cm (zpravidla se přetvářejí na plodné větévky a mají dost krátkou životnost), dále střední o délce do 40 cm. Podle počtu středních a dlouhých větví na loňských výhonech navrhuje autor rozlišovat schopnost větvení: malou (pod 4 větve), střední (4 – 6 větví) a velkou (více než 6 větví).
KRÜMMEL a kol. (1956) rozlišují rovněž postranní obrost podle délky na krátký, středně dlouhý, ale místo schopnosti rozvětvování uvádějí hustotu rozvětvování (řídké, středně husté, husté). VÁVRA (1956) a KOHOUT (1960) rozeznávají rozvětvování řídké a husté.
MIRCEA (1960 rozeznává tři typy ročních přírůstků: 1.typ – výhony se vyvíjejí silně pouze v horní části loňského výhonu. Plodonosný obrost je krátký (Kandil Sinap); 2. typ – počet výhonů je dosti značný (schopnost větvení střední až velká) a jejich délka se zvětšuje od báze k vrcholu (zpočátku je jen krátký plodonosný obrost); 3. typ – růst výhonů nepodléhá žádnému řádu umístění na větvi, např. na vrcholu 1 – 3 silné výhony, potom několik plodonosných útvarů, dále opět 1 – 2 silné výhony a opět několik plodných větévek (Solivarské, Londýnské).
REJMAN – ZALIWSKI a kol. (1965) rozeznávají podle větvení přirozených korun čtyři základní skupiny odrůd:
1. Odrůdy, u kterých se na ročních přírůstcích v následujícím roce objevují výhony dlouhé a několik větviček kratších (plodonosný obrost). Tento typ vytváří velmi husté koruny (např. Coxova reneta, Malinové hornokrajské).
2. Odrůdy, u kterých se slabší nebo silnější výhony vytvářejí pouze ze 3 – 4 nejmladších pupenů a pod nimi se vytváří bohatý plodonosný obrost. Tento typ větvení je charakteristický pro středně husté koruny. (Průsvitné žluté, Vilémovo, Wealthy).
3. Odrůdy, u nichž se z vrcholových pupenů vytvářejí jen 1 – 2 boční výhony; mnoho výhonů roste do středu koruny. Rozmístění výhonů je velmi nepravidelné (Boikovo, Signe Tillissch). Řada odrůd vytváří ještě vedle delších výhonů také delší plodonosný obrost, který více zahušťuje korunu (Landsberská, Fireside, McIntosh). Koruna stromů u těchto odrůd je středně řídká.
4. Odrůdy, u kterých se boční výhony vyskytují vzácně a ve větších vzdálenostech od sebe. Plodonosných větévek je více, ale rovněž jsou rozmístěny řídce (Antonovka, Ontario, Kanadská reneta). Koruny jsou řídké, ale jen vzácně jsou větve v dolní části vyholené.
Rozvětvování o obrůstání hodnotíme v období nástupu do plodnosti na dvouletých, prodlužujících se (nezkracovaných) výhonech. Hodnotíme množství vyrašených oček (z čehož vyplývá délka zóny spících pupenů), množství kratšího a krátkého obrostu, delších výhonů a jejich rozmístění. Na tříletých výhonech hodnotíme druhotné obrůstání.
Podle průměrného množství vyrašených pupenů rozlišujeme odrůdy: 1. velmi slabě rašící (raší do 1/5 pupenů), 2. slabě rašící (raší 1/5 – 2/5 pupenů), 3. středně rašící (2/5 – 3/5 pupenů), 4. silně rašící (3/5 – 4/5 pupenů), 5. velmi silně rašící (nad 4/5 pupenů).
Obrůstání hodnotíme zvlášť, podle množství kratšího obrostu (tj. větévek do 15 cm) a krátkého obrostu (tj. krátkých výhonků, kroužkových trnů). Rozlišujeme odrůdy s obrostem (v závorce uvádíme podíl pupenů, z nichž se vytvořil příslušný obrost): 1. slabým (do 1/5), 2. středním (1/5 – 2/5), 3. silným (2/5 – 3/5), 4. velmi silným (nad 3/5).
Rozvětvování hodnotíme podle množství výhonů delších než 15 cm. Rozlišujeme odrůdy s rozvětvováním (v závorce uvádíme podíl pupenů, z nichž se vytvořily výhony): 1. velmi slabým (do 1/20), 2. slabým (1/20 až 1/10), 3. středním (1/10 – 1/5), 4. silným (1/5 – 1/3), 5. velmi silným (nad 1/3).
Podle rozmístění zóny spících pupenů a vegetativních výhonů (delších než 15 cm) rozlišujeme tři skupiny odrůd:
1. spící pupeny jsou rozmístěny na bázi nebo chybějí, vegetativní výhony rostou jen z horních pupenů;
2. spící pupeny jsou rovněž rozmístěny na bázi nebo chybějí, vegetativní výhony rostou nahodile;
3. spící pupeny jsou rozmístěny nepravidelně, vegetativní výhony rostou nahodile.
Podle druhotného obrůstání obrostu na tříletém dřevě rozeznáváme odrůdy vytvářející: 1. kroužkové trny a přírůstky do 15 cm (plodné trny); 3. zčásti přírůstky i delší než 15 cm (asi do 10 %); 4. přírůstky nad 15 cm ve větším množství (20 – 40 %) především v mladém věku; 5. přírůstky nad 15 cm mají převahu nad kratším obrostem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *